Podněty k založení veřejné služby hrazení bystřin lze najít ve 40. a 50. letech 19. století, kdy oblast Savojských Alp ve Francii postihly katastrofální povodně. Již předtím mnoho odborníků varovalo, že rozsáhlé odlesňování horských svahů může mít neblahé důsledky v podobě ničivých vodních přívalů. Teprve desítky mrtvých a stamilionové škody po těchto katastrofách donutily francouzskou vládu vytvořit potřebné předpoklady pro účinnou, odborně vedenou ochranu tím, že přijala zákony o znovuzalesnění (1860) a znovuzatravnění (1864) a zřídila speciální službu – Service de reboisement – jež se stala vzorem pro ostatní státy v Evropě. V Rakousku-Uhersku podnítila založení služby hrazení bystřin obdobná katastrofa v roce 1882 v Tyrolsku a teprve v roce 1884 byl přijat zákon „O neškodném svádění horských vod“, ač již v roce 1826 lesníci upozorňovali na zdevastovaný stav lesů v horských povodích a na souvislost s náhlými přívaly vod.

Počátky zahrazovacích prací na českých, moravských a slezských bystřinách jsou spojeny se založením sekce hrazení bystřin v Těšíně (1884). Situace si však vynutila postupné založení dalších sekcí – v Lanškrouně (1888, pro Čechy, v roce 1890 přeložena do Prahy), Opavě (1906, pro Slezsko) a Brně (1909, pro Moravu). Skutečný počátek masového rozvoje zahrazovacích prací na severní Moravě byl dán až zemským zákonem z roku 1904 o zahrazení 120 bystřin s dotací 7,5 milionu rakouských korun.

Vlastní práce, které řídili lesníci, se v Čechách soustředily nejprve do horských oblastí Krkonoš, kde byly zahrazeny pramenné oblasti Labe, Velké a Malé Úpy; na Moravě a ve Slezsku pak na úpravu bystřin flyšového pásma v povodí Bečvy, dále pak Lomné a Lubiny. Nákladné a pracné úpravy si však vyžádalo i hrazení strží a bystřinných toků v pahorkatinách v povodí Rakovnického potoka, kde bylo v období 1892 až 1903 zahrazeno asi 70 kilometrů strží, v povodí Zlatého potoka, Litavky a přítoků Vltavy mezí Zbraslaví a Kamýkem.

Katastrofální povodně ve 20. letech 20. stol. si vyžádaly další velké úpravy, především v povodí Desné, Bělé a Branné v Jeseníkách, kde bylo třeba zabezpečit i velké plošné sesuvy, dále pak v oblasti Tišnovska a přítoků Bělé u Bohosudova a Chabařovic v Krušných horách a pravostranných přítoků Labe u Ústí nad Labem, zvláště povodí Čeřeništského potoka.

Přínos zákona „O neškodném svádění horských vod“ z roku 1884 je pro stabilizaci krajiny a lesů v českých zemích nesmírný. Za dobu jeho působení se les díky péči lesníků vrátil na téměř sto tisíc hektarů horských a podhorských oblastí. Dlouhodobou činností služby hrazení bystřin bylo upraveno asi šest procent z celkové délky bystřin, a to především v nejohroženějších oblastech. Rozhodující část bystřin tedy stále zůstává v přírodním stavu.

Služba hrazení bystřin měla od založení charakter veřejné správy. Z počátku byla rozdělena do územních sekcí, které řídilo lesotechnické oddělení při tehdejším ministerstvu orby ve Vídni. Po roce 1918 bylo zřízeno samostatné oddělení hrazení bystřin při ministerstvu zemědělství s expoziturami v Praze, Brně a Opavě. Po druhé světové válce v roce 1952 byla do té doby samostatná služba hrazení bystřin organizačně začleněna do Státních lesů a jejím výkonem byly pověřeny stavební závody. Na nich v roce 1976 vznikly správy toků. Po založení státního podniku Lesy ČR bylo v roce 1992 ustaveno šest oblastních správ toků, které se v roce 2002 rozšířily na sedm.

O co všechno se starají správy toků Lesů ČR?

Skutečnost, že lesotechnické meliorace a hrazení bystřin neztratily ani dnes nic ze své důležitosti, se potvrdila po tragických povodních v letech 1997 a 2002. Zvyšující se četnost každoročních přívalových dešťů v různých částech republiky naopak jejich význam pro ochranu lidských životů a majetku jen podtrhuje. Lesy ČR spravují prostřednictvím oblastních správ toků téměř 20 tisíc kilometrů drobných bystřinných toků, což představuje asi jednu čtvrtinu všech vodních toků nacházejících se v pramenných oblastech a horních částech povodí.

Oblastní správy toků se zaměřují hlavně na výkon správy určených vodních toků a vodohospodářských děl; zabezpečování lesotechnických meliorací a hrazení bystřin s cílem stabilizovat a zlepšovat odtokové poměry a na péči o plnění vodohospodářských, půdoochranných a krajinotvorných funkcí lesa. Pracovníci správ zakládají a obhospodařují břehové porosty; provádějí technické a biotechnické úpravy toků; zpevňují břehy a sanují sesuvy a strže. Dále upravují vodní režim, provádějí opatření k neškodnému svádění přívalových vod a povodňových průtoků, zakládají ochranné lesní pásy a zvyšují horní hranice lesa. Kromě toho předcházejí účinkům vodní a větrné eroze, rekultivují pozemky; revitalizují říční systémy a obnovují ekologickou stabilitu území. Podílejí se také na preventivní činnosti předcházení nebezpečí lavin, svahových sesuvů a strží.

Důsledky nesoustavné činnosti

V posledních 60 letech se činnost hrazení bystřin organizačně měnila, což jí nijak neprospělo, zanikla její účelová legislativa, financování bylo nesoustavné, činnosti potřebné k ochraně pramenných území se výrazně omezily. Zároveň v tomto období začaly lesy v důsledku působení imisí v pramenných oblastech chřadnout. Hlavní nebezpečí tkví v poklesu stability porostů, je ohrožena jejich ochranná funkce, tedy ochrana horských hřbetů a svahů před zrychlenou erozí a ochrana proti lavinám. Je narušena jejich vodohospodářská funkce, ale i rekreační využití území. V pramenných oblastech přibývá ploch s výrazným zvýšením povrchového odtoku vody, zhoršují se podmínky vsaku srážek, přibývá linií soustřeďujících odtok vody s negativními důsledky zrychlené eroze půdy a povodňových škod.

Tak jako v minulosti i v současnosti jsou specifické činnosti hrazení bystřin zaměřeny nejen na ochranu půdy a majetků v bystřinných povodích, ale výrazně přispívají k tvorbě krajiny v pramenných územích toků. Biologicko technické aktivity jsou stále naléhavější, není možné je opomíjet ani v zájmu ekologické stability území nahradit. Hrazení bystřin se významně podílí na plnění mimoprodukčních funkcí lesa, které využívají občané žijící především v pramenných oblastech vodních toků, a příznivě působí i mimo les. Stalo se součástí nejen nového zákona o lesích, ale i státní lesnické politiky zahrnující veřejné zájmy v lesích. Činnosti hrazení bystřin a lesnicko technických meliorací jsou opodstatněnou součástí lesního hospodářství.

Střet s ochranou přírody

Zásadní střet správy bystřinných toků s ochránci přírody vyplývá z rozdílného přístupu k hrazení bystřin a k úpravám toků vůbec. Zatímco posláním služby hrazení bystřin je ochrana lidských životů, majetků a toho, co člověk vytvořil v průběhu historie, ochránci přírody se drží zásady, že vodní toky, včetně jejich pobřežních pásem, si zasluhují zvýšenou ochranu a přítomnost člověka zde považují v podstatě za škodlivou přírodě. Silným argumentem ochránců přírody se stala i otázka průchodnosti příčných objektů pro vodní živočichy.

Podle některých ochránců přírody katastrofální povodně z let 1997, 1998, 2002 měly za následek všeobecně přirozenou revitalizaci vodních toků včetně bystřin, takže obnova úprav zdaleka není nutná v původním rozsahu. Přitom erozi nutno považovat za přirozený jev, kterému se není třeba bránit. V takové situaci jsou kompromisy velice těžké a projednávání projektů zdlouhavé ke škodě veřejného zájmu, obcí, občanů i lesního hospodářství. Výsledkem kompromisů jsou také často neplnohodnotné stavby z hlediska principů hrazení bystřin, a o tom, kdo má pravdu, rozhodne asi zase jenom povodeň.

Bezprostředně po povodních si málokdo uvědomoval, že jednou z příčin velkých škod je již řadu let trvající podceňování významu hrazení bystřin. Z živé historické paměti se ztratily vzpomínky na minulé povodňové katastrofy i na skutečnost, že to byli lesníci, kteří se v minulosti postarali o zalesnění obrovské plochy horských svahů využívaných do té doby k pastvě, a také se státní podporou zajistili stabilizaci mnohých bystřin stavbami a biotechnickými opatřeními hrazení bystřin tam, kde to bylo nutné.

Malá podpora má za následek špatný technický stav mnohých objektů hrazení bystřin s prošlou životností. Komplexně zahrazené bystřiny v dobrém technickém stavu přečkaly i se svým okolím povodně bez větších škod. Upravenost bystřinných toků činí v průměru za ČR 6 procent. Tuto upravenost není nutné podstatně zvětšovat, pouze obnovovat a doplňovat podle nových poznatků. Stávající stav takto nemůže v zásadě negativně ovlivnit zájmy ochrany přírody oproti dochovanému stavu ani do budoucna, neboť i ochrana přírody má zájem na stabilitě současného krajinného rázu horských i podhorských oblastí.