Poškozování lesních porostů biotickými činiteli

Mezi nejvážnější škůdce jehličnatých smrkových porostů patří bekyně mniška, obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková, pilatka smrková, lýkožrout smrkový, lýkožrout severský, lýkožrout lesklý, lýkožrout menší a lýkohub matný. Na borovici škodí lýkožrout vrcholkový, lýkohub sosnový, lýkohub menší a klikoroh borový. Listnáče jsou hmyzími škůdci poškozovány mnohem méně a pokud k tomu dojde, tak obvykle bez fatálních následků. Mezi vážnější patří obaleč dubový. Za jistých podmínek mohou v mladých lesních kulturách škodit i hlodavci.

Zhoršení zdravotního stavu lesních dřevin, snížení jejich odolnosti a nedostatek srážek má za následek rozvoj houbových patogenů. Mezi ně patří václavka obecná, sypavka borová, grafióza jilmů, rez jehlicová, rez sosnokrut, padlí dubové, skotská sypavka douglasky. Houbové choroby se v našich lesích začaly objevovat ve vzrůstajícím měřítku v souvislosti se změnami druhové skladby. Na jejich šíření má také vliv globalizace světového obchodu, kdy jsou různé druhy patogenů přenášeny z kontinentu na kontinent. V novém prostředí, které nemá obranné mechanismy, mohou způsobit nedozírné škody. Proto se zavádějí různá fytokaranténní opatření, mající zamezit dovozu osiva, sazenic, dřeva s těmito organismy.

Bekyně mniška

Škody působené bekyní mniškou jsou známé již z dávné historie. Její první velké rozšíření ve střední Evropě se uvádí v roce 1499. Ale obrovský vzestup bekyně mnišky je spojen až se zaváděním smrkových monokultur v 19. století. Snad k největší kalamitě v našich lesích, kterou způsobila bekyně mniška, došlo v letech 1917 až 1927. Celkově bylo nutno v tomto období vykácet asi 75 tisíc hektarů lesních ploch a vytěžit při tom 17 milionů m³ dřeva. Proti mnišce byla použita řada obranných opatření.V letech 1926 až 1927 se poprvé u nás zkoušela letecká aplikace insekticidů. Jejich vývoj byl velmi úspěšný, přičemž mezi hlavní hlediska patřila vysoká účinnost a minimální vedlejší účinky na lesní ekosystém. Díky této technologii lze dnes zasahovat proti bekyni mnišce s vysokou efektivitou již v samém počátku gradace.

Lýkožrout smrkový

Dalším velmi nebezpečným hmyzím škůdcem je lýkožrout smrkový, tzv. kůrovec. Jedna z největších kůrovcových kalamit postihla v roce 1870 Šumavu. Tehdy bylo nutné během pěti let zpracovat sedm milionů m³ kůrovcového dříví, čímž se dovršilo dílo zkázy velké větrné kalamity z předchozích let. Pečlivé dodržování sanitární péče a čistoty lesa bylo hlavní příčinou, že se kůrovec po více než půl století nijak výrazně neprojevoval. Přesto se škody kůrovcem v letech 1900 až 1940 odhadovaly na dva miliony m³ dříví. Po roce 1940 se situace začala zhoršovat, především v důsledku zanedbání péče o čistotu lesa. Přispěly k tomu i velké větrné kalamity z let 1939 – 1940 a nedostatek pracovních sil v důsledku válečných událostí. Po válce kalamita zachvátila téměř všechny horské komplexy a sucho v roce 1947 rozvoji škůdce dále výrazně napomohlo. Vnitrozemí, kde k čistotě lesa přispíval sběr méně hodnotného dřeva na otop, bylo do značné míry kalamity ušetřeno. Likvidace kalamity se protáhla až do poloviny 50. let a muselo se vytěžit asi osm milionů m³napadeného dříví.

V dalších letech byly kůrovcové škody jen pomístné, ale po roce 1971 se situace začala opět zhoršovat. Tehdy v důsledku výrazného zesílení působení imisí nastal prakticky trvalý kalamitní stav a kůrovec oslabené porosty napadal permanentně. K vyvrcholení došlo v první polovině 90. let, poté se však podařilo kalamitu rychle utlumit. Po větrné kalamitě v roce 2002 hrozilo o rok později zvýšené nebezpečí gradace kůrovců zvláště v kombinaci a teplým a suchým jarem a létem. V boji s tímto nebezpečným škůdcem lesníkům pomohlo v roce 2004 pro kůrovce nepříznivé počasí, který se tak o rok později vrátil do základního stavu.