V České republice v naprosté většině převažují kulturní lesy vysazované a pěstované v posledních 150 letech především pro uspokojení zvyšující se spotřeby dřeva. Znalosti o životních nárocích jednotlivých dřevin byly značně nedokonalé, stejně jako vědomosti o fungování celých ekosystémů, proto se lesy mnohdy zakládaly na nevhodných stanovištích a v nevhodné druhové skladbě. Z přírodních klimaxových ekosystémů s bohatou strukturou byly lesy změněny na částečně monokulturní stejnověké porosty s více než padesátiprocentním zastoupením smrku, které mají malou ekologickou stabilitu. Polovina výměry smrkových porostů se dnes nachází v pahorkatinách na stanovištích s dešťovými srážkami nižšími, než tato dřevina potřebuje.

Přes počáteční nadšení se záhy ukázalo, že tyto lesy v daleko větší míře než lesy přírodní podléhají různým přírodním pohromám, nebo že se v nich snadno a rychle přemnožuje různý škodlivý hmyz. Lesníci velmi záhy rozpoznali toto nebezpečí a uvědomili se, že musí vytvořit účinný systém ochrany lesů. Tak vznikla nová lesnická disciplína Ochrana lesů, která během svého vývoje vytvořila efektivní postupy, jimiž bylo možné kalamitám předcházet, nebo je zvládat v samém zárodku. Také v oblasti pěstování lesů vznikly postupy, které zvyšovaly především statickou stabilitu a odolnost porostů proti účinku větru a sněhu. Všechny tyto metody však vyžadují značného množství dodatkových energií, jimiž jsou porosty udržovány v umělé rovnováze, protože samy ztratily autoregulační schopnosti a svými vnitřními obrannými mechanismy nejsou schopny odolávat škodlivým vlivům.

Na snížení vitality a odolnostního potenciálu lesů se významně podílely škodlivé vlivy antropické (poškozování lesů, vandalismus, požáry, těžba nerostů, necitlivé hospodaření) ivlivy antropogenní (průmyslové emise, automobilová doprava), které mají převážně dlouhodobý charakter.

Poškozování lesů abiotickými vlivy

K největším kalamitám u nás docházelo vždy především působením abiotických škodlivých činitelů – větru, sněhu, námrazy, ledovky, sucha a mrazu. Lesy narušovaly kalamity již v 19. století. Poslední zbytky původních pralesů na Šumavě zničily kalamity kolem roku 1870. Snad největší větrné kalamity způsobily ničivé orkány v letech 1740, 1786, 1833. Škody větrem jsou však zdokumentovány již ve 12. století na Šumavě, ve 14. století na Chebsku a v 11. až 17. století v Krušných horách. Vývoj frekvence velkých větrných kalamit (nad 1 mil. m³) má stále se zrychlující trend. V letech 1740 – 1840 byl interval kalamit 33 roků, v letech 1841 – 1940 dosahoval interval kalamit 22 roků a v období 1941 – 2000 již jen 10 roků. V období 1900 – 2000 vznikal v České republice průměrně ročně jeden milion m³ kalamitní těžby, na níž se 63 procenty podílely abiotické vlivy, 12 procenty lýkožrout smrkový a 25 procenty bekyně mniška. Význačné větrné kalamity poškodily lesy v letech 1929, 1955, 1976 a 2002 a sněhové a jinovatkové kalamity v letech 1930, 1939, 1967 a 1979.

Poškozování lesů imisemi

Největší škody na lesích působily do 50. let 20. století klimatické vlivy. Poté začalo hrozit lesům největší nebezpečí od průmyslového znečištění ovzduší. Působením imisí dochází nejen k přímému ničení lesních porostů, ale škodlivě jsou ovlivňovány i veškeré půdní procesy. Navíc poškození půd má dlouhodobý charakter a bude se projevovat ještě dlouho po odeznění přímého vlivu imisí různými poruchami ve výživě stromů. Nejznámější imisní kalamitou v našich zemích a patrně i v rámci Evropy je imisní kalamita, která postihla severovýchodní Krušnohoří, ale také Jizerské hory. V absolutním množství kulminovaly škody imisemi v letech 1978 až 1985, kdy nahodilé těžby dosahovaly 60 až 90 procent celkových ročních těžeb. V Krušných horách se celkem odlesnilo 52 tisíc hektarů území, na němž byly vysázeny porosty náhradních dřevin.

Po odsíření většiny tepelných elektráren v první polovině 90. let produkce imisí významně klesla, což se téměř okamžitě projevilo zlepšením zdravotního stavu lesních porostů. Avšak počáteční euforii z tohoto výsledku zmrazila dlouhodobá inverzní situace v Krušných horách v zimě 1996/1997, kdy došlo k obrovské koncentraci imisí a dramatickému poškození mladých smrkových porostů. Tato epizoda je symptomatická i do budoucích let. Stačí určitá klimatická anomálie ve spojení s dalšími vlivy (sucho, nedostatek živin v půdě) a oslabené porosty mohou začít opět odumírat.

S rozvojem automobilismu se objevilo poškození porostů zplodinami výfukových plynů, především oxidy dusíku. V poslední době se také diskutuje o postupných globálních změnách klimatu, změnách ve složení atmosféry a jejím oteplování, nerovnoměrném rozdělování srážek v prostoru a čase, které mohou mít vliv na lesní porosty. Zdůrazňují se tzv. „nové druhy poškozování lesů“ a upozorňuje se na nebezpečí rozsáhlého chřadnutí lesů, které se stalo jedním z hlavních problémů evropského lesního hospodářství.