Patologické účinky nízkých teplot na dřeviny a spolupůsobení dalších nepříznivých faktorů prostředí během zimního období jsou tradičními problémy ochrany lesa.

Výjimečné povětrnostní poměry, kterým byly v minulosti dřeviny a jejich porosty vystaveny, si proto zasluhují upamatování a naši pozornost.

Úvod

Během uplynulé zimy jsme se častěji než kdy jindy setkávali se sněhovými srážkami, které spolu s námrazou a ledovkou působily v lesích prolámání korun stromů nebo polomy. Ve třetí dekádě ledna jsme byli svědky přílivu arktického vzduchu ze severovýchodu, při kterém rtuť teploměrů během jediného dne prudce poklesla z hodnot nad bodem mrazu až pod -20 ^oC. Očekávaným stresorem pro dřeviny ještě mohou být ztěžklé příkrovy tajícího sněhu, náhlé dubnové výkyvy teplot nebo květnové přízemní mrazíky a pozdní mrazy. Na finální kvantifikaci letošních škod, vzniklých v lesním hospodářství (LH) sněhem a nízkými teplotami, je tedy zatím předčasné pomýšlet. Kompilace několika pramenů, které připomínají čtyři významné předchozí epizody působení nízkých teplot v lesních porostech ČR, je ústředním námětem předkládaného příspěvku.

Rekordní mráz (zima 1928/29)

Dlouhé trvání velmi nízkých teplot (mrazů) zařadilo zimu 1928/29 mezi nejstudenější zimní období u nás od počátků meteorologických pozorování. Celostátní teplotní rekord -42,2 ^oC ze dne 11. února 1929 (Litvínovice u Českých Budějovic) je údajem všeobecně známým a dosud platným. STRACHOTA (1930: Čs. les, č. 8, s. 63) rozvedl některé podrobnosti o průběhu vybraných meteorologických prvků v zimě 1928/29, ze kterého vyplývá, že silné mrazy se na většině území tehdejšího Československa vyskytovaly již od prosince 1928. V období od 1. do 15. února 1929 teplota vzduchu na mnoha místech nevystupovala nad -20 ^oC a mnohde dosáhla svého historického minima. Po slabé oblevě ve 2. polovině února pokračovaly v první dekádě března 1929 opět silné mrazy s hodnotami pod -20 ^oC. Teprve v polovině března se oteplilo k hodnotám nad nulu, a poté nastalo pozvolné tání sněhu, který„se i v nižších polohách našich lesů udržel až do konce března v dosti vysoké vrstvě“.

Doc. Strachota rovněž popsal, že duben byl zpočátku sychravý a že se výrazněji oteplilo teprve po 8. 4. 1929. Tuto informaci musíme považovat za velmi důležitou, protože zřejmě vypovídá o pozvolnosti oteplotání vzduchu na jaře roku 1929. Předpokládaná absence prudkých teplotních výkyvů v tomto nejrizikovějším období působení teplot na dřeviny se pravděpodobně také promítá do relativně mírného zhodnocení Účinků neobyčejně tuhé zimy v roce 1928-29 na lesní dřeviny, které provedl POLANSKÝ (1930: Sborník výzkumných ústavů zemědělských ČSR, sv. 60): „Hodnoty, které si dosud bezprostřední škody způsobené tuhou zimou v lese vyžádaly, ač lze je odhadnouti hodnotou statisícovou, netvoří … položku takovou, aby bylo nutno mluviti o újmě citelné“.

Jako „dosti mírné“ pak o rok později POLANSKÝ (1931: Sborník výzkumných ústavů zemědělských ČSR, sv. 74) vyhodnotil i druhotné účinky této tuhé zimy na lesní dřeviny a na jejich zdravotní stav. Obojí zhodnocení se opíralo o analýzu a syntézů údajů ze dvou celostátních dotazníkových akcí, které se uskutečnily pod gescí Státního výzkumného ústavu pro pěstění lesů a lesnickou biologii v Brně.

Ze Zprávy o mrazových škodách ze zimy r. 1928-29, kterou na stránkách LESNICKÉ PRÁCE publikoval HENDRYCH (1930; s. 148 – 164), vyplynuly rovněž některé nové poznatky. Autor shromáždil údaje z vlastních pozorování na polesí Paršovice (školní polesí lesnické školy v Hranicích) a zdůrazňuje zejména to, že mnohde na kmenech došlo v důsledku mrazů k popraskání, roztrhání a odlupování kůry včetně rozpukání dřeva. Míra poškození jednotlivých stromů i lesních porostů mrazem přitom korelovala s mírou jejich oslunění. Nejpoškozenější po zimě 1928/29 zde byly porosty tenkokorých dřevin (jedle, buk aj.) na jižních a jihozápadních expozicích.

Únorové zimní mrazy (zima 1955/56)

Platnost těchto poznatků se potvrdila při vyhodnocení škod mrazem po tuhé zimě v letech 1955/56. V závěru ledna (25. 1. 1956) do střední Evropy pronikl studený arktický vzduch ze severovýchodu a poté až do 29. 2. 1956 teploty na mnoha místech nevystoupily nad bod mrazu. Významněji se oteplilo teprve po 20. březnu. Ve smrkových porostech na jižních a jihozápadních expozicích byl stejně jako po zimě 1928/29 pozorován největší podíl zimním mrazem poškozených stromů. Výraznější škody byly v roce 1956 evidovány především u solitérních dřevin, u stromů v okrajích lesních porostů, v porostech s nízkým zakmeněním, jakož i v polohách vystavených proudění vzduchu a imisí (ZEIGER a kol. 1958).

Mrazy po předchozím oteplení (březen 1977)

Jestliže první příklad (zima 1928/29) dokumentoval dlouhodobé působení mimořádně nízkých zimních teplot, které nemělo dramatický dopad na LH, pak naopak zcela fatálně může v závěru zimy na dřeviny působit teplotní zvrat v podobě oteplení a náhlého ochlazení. Rostliny otužené již pouze k nízkým kladným teplotám v takovém případě nemohou úspěšně čelit zamrzání vody v pletivech. Tvorba krystalů ledu v pletivech vede neodvratně k dehydrataci (vyschnutí) buněk; objemové změny tuhnoucí a rozmrzající vody způsobí destrukci buněčných membrán, mechanické roztrhání pletiv a jejich odumření.

„Příkladem může být předjaří r. 1977, kdy jev rezivění jehlic smrku plošně postihnul Krušné a Jizerské hory, zasáhl do západních Krkonoš a místy byl zaznamenán na Broumovsku a podhůřím Orlických hor pronikl až na Svitavsko. Tato odezva má zřejmý ráz fyziologického vysýchání jehlic, …“ doslova dokumentuje TESAŘ (1985) značný plošný rozsah mrazového poškození lesních porostů ČR v závěru března 1977. Tehdy po předchozím teplém únoru a souvisle po sobě následujících 24 březnových dnech (3.-26. 3. 1977), kdy průměrné denní teploty vzduchu neklesaly po bod mrazu a kdy se v závěru uvedeného období i na horách pohybovaly kolem +10 ^oC, došlo (27. 3. 1977) k nasunutí mas chladného vzduchu ze severu a k propadu teplot až k -13 ^oC (MATERNA 2002; údaje z Krušných hor).

Prudké ochlazení (Silvestr 1978)

Ve vzpomínkách mnoha pamětníků se v souvislosti s prudkým zimním poklesem teplot musí nutně vybavit také přelom let 1978/79. V průběhu silvestrovské noci na celém našem území teploty vzduchu prudce poklesy z hodnot vysoko nad bodem mrazu ojediněle až k arktickým -30 ^oC. Výjimečnost tohoto teplotního zvratu spočívala nejen v mimořádně silném, ale také ve velmi rychlém ochlazení (pokles o více než 2 ^oC za hodinu). Podrobný rozbor povětrnostní situace kolem Silvestra 1978 uveřejňuje na svých osobních webových stránkách PSIKA (2005: viz http://www.cbox.cz/tomas_psika/zajimavosti.htm). Uvádí, že ve střední Evropě se podobná situace vyskytuje velice zřídka a že ji lze srovnat snad jen s blizzardem, čili jevem, který je daleko více typický pro zimní období na severoamerickém kontinentu.

V 70. letech minulého stoletím byly již naše lesy dlouhodobě stresované znečištěním ovzduší, což ještě více podvazovalo jejich odolnost vůči účinkům ochlazení. Prudký pokles teplot spolu s vlivem imisí tehdy odstartoval významnou etapu chřadnutí našich horských lesů. Podrobnosti o nežádoucích účincích zimních a pozdních mrazů na obnovu lesa v imisních oblastech poté popsali mnozí lesničtí odborníci (FIŠERA 1991; FLEMMING a KREČMER 1986; JIRGLE 1982; KAŇÁK 2004; KREČMER in PEŘINA a kol. 1984; MATERNA 1982; MRKVA 2000; PEŘINA 1985; TESAŘ 1985 a další). V jejich zkušenostech můžeme i dnes hledat a nacházet východisko pro naše úsilí o zlepšování stavu lesa.

Závěrem

Riziko poškozování dřevin a jejich porostů mrazem je zejména v horských imisních oblastech trvale aktuální. Kdykoliv může být reálnou skutečností, zejména pak tehdy, pokud jsou vlny ochlazení v průběhu zimy a jara přerušovány střídavým oteplením. Zhodnotit, nakolik se uplynulé zimní období „zapíše“ na spravovaném lesním majetku, můžeme nejdříve na jaře, resp. až na jeho konci. Někde budeme moci k inventarizacím stavu lesních porostů po zimě přistupovat s nadějí na bezeškodný průběh zimy, jinde s oprávněnými obavami. Tytéž rozporuplné pocity při zjišťování zimních škod v lesích ale již musely zažívat i mnohé předchozí generace lesníků.

Ať již tedy bude konečný „účet“, který nám letošní zima vystaví, jakýkoliv, nezbývá nám, než jej s pokorou přijmout. Jsme totiž proti škodlivému působení většiny povětrnostních úkazů na lesy nadále téměř bezmocní. Praktická ochrana lesa proti výstředním poklesům a kolísání teploty může spočívat snad jen v některých preventivních opatřeních (HENDRYCH 1930: LP, s. 148).

Jarmila Nárovcová, Václav Nárovec, Martin Čermák